První resuscitace

Do svého prvního zaměstnání jsem nastoupila o prázdninách hned po maturitě. 

Ne, nebyla jsem připravená na všechno. 

Byla jsem v práci asi druhý den, na ranní směně. 

Každé ráno se odehrával velký rachot, hodně práce, hodně všeho, snad jako v každé nemocnici.

U nás tomu nebylo jinak. Začínalo se přebíráním směny a honem rychle všechny pacienty umýt při ranní hygieně, odebrat krve a poslat do laborky, snídaně, změřit tlaky, rozdat léky, vizity, ordinace, atd. 

Ráno jako každé jiné. 

V tom se rozrazily dveře a kolegyně zařvala hlasitým hlasem přes celou chodbu "zástava na jedničce!"

Na sesterně se rozsvítila a hulákala červená jednička. 

Všichni věděli, co mají dělat. 

Začal boj o život na jedničce. 

Jako opařená jsem koukala na bezvládné mužské tělo. Doktor začal masáž srdce, kolegyně letěla pro resuscitační vozík, který je byl narvaný vším možným i nemožným pro záchranu lidského života, jehož součástí byl staře vypadající defík se žehličkami. 

Další kolegyně napichovala žílu, další volala na ARO, aby dorazil resuscitační tým, který vládne snad v každé nemocnici. 

Kolegyně mě poslala pro ekg. Fofrovala jsem na ambulanci pro pojízdné ekg, co mi jenom nohy stačily.

Klepala se mi kolena, jako nikdy. Ještě víc se klepaly moje zpocené ruce. 

Koukala jsem, co kdo dělá a kolegyně na mě zařvala "nasaď to ekg!“

V tu chvíli jsem si nervózně vybavovala, kam jaká barva patří, kam co připevnit. 

Byla jsem nervózní, nic jsem neříkala, klepala jsem se už úplně celá.

Doktor odpálil výboj... jeden, druhý, všichni jsme čekali, koukali na křivku ekg.

Ve dveřích se objevil resuscitační tým. Doktor hlásil, co jsme všechno udělali. ARO si přebralo pacienta a pokračovalo v resuscitaci. 

Masáž srdce, dýchání ambuvakem, sestřička z ARO aplikovala jednu injekci do žíly za druhou.

Všichni jsme byli zpocení, z tváře nám odešel úsměv, byli jsme nervózní, všichni jsme makali.

Pacienti na chodbě postávali, čekali, doufali. Trvalo to nekonečně dlouho. Nepodařilo se. 

Nečekala bych, že mě smrt potká tak brzy po příchodu do mého prvního zaměstnání. 

Probrečela jsem celý den. Brečela jsem pak ještě mnohokrát. Na zdrávce nás na takovou situaci nikdo nepřipravil. Během praxe jsem se s ničím takovým nesetkala.

Říkáte si, i na to si musíš holka zvyknout. Dá se zvyknout na to, že vám pod rukama bude umírat člověk? Nedá. Nezvykla jsem si nikdy. 

Čím blíže k pacientům máte, znáte jejich rodiny, o to hůře jejich odchod nesete.

Naše oddělení bylo náročné a resuscitace nebyla žádná vzácnost, ba naopak. 

Postupem času už víte, co máte dělat, přestanete se klepat, ale víte, že teď v tu chvíli jde o to, jestli se člověk vrátí zpátky nebo odejde napořád.

V nemocnicích jsem odsloužila šest let. Byly to hezké, ale zároveň nejnáročnější roky v mém profesním životě. Vzpomínám ráda na týmy, se kterými jsem mohla a měla tu čest pracovat.

Ale dnes vím, že do nemocnice už se nikdy nevrátím. Nejen z důvodů, že nechci být tak moc blízko smrti a aby mi umírali lidé pod rukama, byť to k naší práci také patří.

Budu ráda, když se sestřičky zapojí do diskuze a napíší vlastní zkušenost se svou první resuscitací. 

Děkuji.