Syndrom vyhoření u zdravotních sester. 

Blábol, smutná realita, začátek konce?

Nejsme roboti, jsme lidé. S duší, mozkem, ale i obrovským srdcem, kam se vejde o trochu víc než jen naše rodina a přátelé.

Svému povolání obětujeme často mnohem víc než si kdo umí ve skutečnosti představit.

Ne nadarmo je mezi zdravotníky velká rozvodovost, protože naše práce je téměř nepřetržitá služba lidu. 

Partneři, kteří dost často pracují v jiném odvětví, nemusí naše zapálení pro zdravotnické povolání pochopit.

Mají pocit, že jsou na druhé koleji. 

Služby v nemocnicích, ale i jiných zdravotnických zařízeních jsou náročné na psychiku, ale i po fyzické stránce.

Ne každý pochopí, že při příchodu domů chcete mít svůj klid a neřešit start rakety na Mars nebo nově vyvinutý model Tesly.

Když odcházíme za služby domů, zavřeme dveře oddělení fyzicky, ale v hlavě už v tu chvíli máme x dalších myšlenek na nový den.

Co je potřeba udělat, zařídit a mít připravené náhradní scénáře, když se něco nepovede. 

Neustálé soustředění, které se po zdravotnících vyžaduje, zvládnou jedinci, kteří jsou psychicky vyspělí a stabilní.

Jedině tak můžete odvádět dobře svou práci a odvádíte ji s úsměvem, odhodláním, profesionalitou a potěšením. 

Na konci procesu za pacientovým uzdravením je pak největší odměna, slovo „děkuji“.

Z úst šťastného člověka, který opouští zdravotnické zařízení po svých nohách, je to, co jako zdravotník vždy rád uslyšíte.

Někdo obejme, někdo podá ruku, někdo donese květiny. Každý podle svého.

Syndrom vyhoření v našem povolání není žádná rarita. 

Velmi často se skloňuje termín „vyhořelá sestra“. Potkáte je snad všude. 

Ano je to tak. 

Sestry, které celé roky pracují bez přestávky. Nemají jiný zájem než svou práci a domov. 

Jejich vlastní potřeby, koníčky, zábava a někdy i rodina jdou dost často stranou.

Možná ani nepřemýšlí nad tím, že by měly ve svém postoji něco změnit.

Syndrom vyhoření se u člověka spustí z různých důvodů.

Mě potkal syndrom vyhoření pár let po škole. Kdo by to čekal tak brzy? 

Mladá, pracovitá, plná síly, vyhledávající adrenalin. 

Člověk by měl sám sebe znát nejlépe, ale je tomu vážně tak? 

Mě osobně zachránilo snad jen mé vlastní uvědomění si, že je něco v nepořádku.

Neuměla jsem svůj stav pojmenovat, pochopit a ze začátku jsem si nechtěla ani nic připustit.

Začalo to tím, že jsem si začala být nejistá i v banálních věcech, které jsem denně dělala a dobře znala.

Měla jsem pocit, že neustále na něco zapomínám, pořád jsem si všechno kontrolovala.

Bála jsem se, že dostanu od kolegyň vyhubováno za to, že jsem něco nezařídila nebo neudělala, i když nenadávaly vlastně nikdy. 

Byly to jen představy v mé hlavě. 

Chodila jsem do práce, ale i během služby, jako tělo bez duše, bez úsměvu, s hlavou ponořenou v neutuchajícím strachu. 

Potila jsem se tak, že mi proudy potu tekly po zádech.

Bušilo mi srdce jako o závod při příchodu přede dveře oddělení. 

Klepala jsem se strachy, co mě čeká na denní směně, ty byly vždy trochu náročnější.

Důvodem, proč se mi to všechno začalo dít, byl nedostatek sester a nové sestřičky nepřicházely.

Bylo v tu dobu hodně práce a čím dál tím více nemohoucích ležících pacientů.

Chtěla jsem vždy, aby bylo o všechny perfektně postaráno, ale ne vždy to šlo. 

Někde člověk musel ubrat. Nechtěla jsem pacienty vídat ráno a pak až večer při kontrole, abych měla co říct na hlášení.

Chtěla jsem se jim věnovat naplno, mít čas s každým promluvit a ne udělat ošetřovatelskou péči a celý den se neukázat. 

Ale někdy tomu tak bohužel bylo. 

Nedostatek sester mě dostal na pokraj mých vlastních sil. Doma jsem brečela do vany. Seděla jsem tam kolikrát hodinu zavřená.

Slzy mi tekly po tvářích do horké vody. 

To už jsem věděla, že je zle. 

Výpověď jsem tehdy napsala během noční služby ve tři ráno.

Byla to jedna z nejhorších nočních služeb, které jsem kdy v profesním životě zažila. 

Od té doby jsem věděla, že nechci nemocnici v životě vidět. 

Lidé v okolí nic netušili, chtěla jsem se s nastalou situací vypořádat sama.

Žádné léky, žádný psychiatr. 

Začala jsem se věnovat sobě. Hodně přemýšlet, co dělám dobře, co špatně.

Našla jsem si postupem času nové koníčky.

Vstoupili mi do života noví lidé, kteří mě nakopli, aniž by to vůbec věděli. 

Vrátila jsem se jako sestřička po delší době. 

Člověk by měl poslouchat své tělo, aby se mu nic takového už nikdy nestalo.

Věnovat čas práci, ale i sám sobě. Zkoušet nové věci, které ho neomrzí, učí ho vytrvalosti, poznání, a nezapomínat na relax. 

Naučit vypnout věčně zapnutý mozek je sice umění, ale dá se to naučit. 

Naučíte se to nejlépe sami se sebou, protože vy se přeci znáte, nikdo vás nezná lépe.