Zdravotníci nejsou stroje ve fabrice!

Již několik dnů můžeme sledovat přestřelku mezi odbory, lékaři a panem ministrem zdravotnictví.

Dnes se k vyhrocené situaci přidávají sestry a laboranti.

Problém zvaný „přesčasy“ mnoho let se neřešil, konečně vyplul napovrch, prostě musel.

Bylo pouze otázkou času, kdy lékařům, a vůbec všem zdravotníkům dojde trpělivost.

Jsou to lidé, ne stroje ve fabrice. Nemůžete člověka nastavit na 36 hodin, aby jel nepřetržitě směny, které potřebujete nutně odpracovat. 

Jsme lidé. Jsme schránky, v nichž je uložené srdce, mozek a další orgány, které mohou z neustálého přetížení jednoho dne vypnout. 

Jak vysvětlíte rodině, že otec-chirurg zemřel v práci na operačním sále, protože byl vyčerpaný z pracovního nasazení?

Otec dětí, manžel, živitel rodiny…

Nejsme na světě proto, abychom v práci trávili celý život a neexistovalo pro nás nic jiného. Ano, je to práce, poslání, a zároveň služba lidu, ale to neznamená, že se obětujeme.

Často slýcháváme od laické společnosti názory typu "tak ať se povolají lékaři ze zahraničí, však tu všichni zadarmo vystudovali."

Zadarmo? Chtěla bych připomenout všem lidem, kteří si tuto naivní myšlenku v sobě drží, že zadarmo není v dnešní době nic. 

Lidé, kteří se rozhodnou věnovat medicíně, obětují tomuto studiu a následnému povolání víc než jsou peníze.

Studují mnoho let na univerzitách. Jedná se o denní studium, mnoho zkoušek, praxe, žádné osobní volno, náročné partnerské vztahy, atd.

Vystudovat medicínu není procházkou růžovým sadem, nebo něco, co jen tak vydržíte, protože z vás rodiče chtějí lékaře.  

Je to obětování pořádného kusu svého vlastního života, konkrétně šest let života. Není to hodina času, nad kterou mávneme rukou, ale dlouhých šest let. Peníze vyděláte, ale čas nevrátíte.

A tím to rozhodně nekončí. Po ukončení vysoké školy nastupují mladí lékaři za almužnu do nemocnic, kde si udělají kolečko po nemocnici, to trvá další měsíce. 

Začnou se profilovat a věnují se z velké části oboru, kterému se chtějí v budoucnu věnovat více a začíná honba za atestacemi, protože bez nich je to stále „jen poloviční“ lékař. 

Má sice vysokou školu, měl by něco umět a znát, ale atestace lékařům zajistí lepší postavení, zvýšení platu a samostatné rozhodování, které i tak má v některých případech velmi omezené, v závislosti na tom, v jakém prostředí se pohybuje.

Nemůžeme chtít po lékařských a nelékařských profesích ještě víc než zvládají horko těžko v dnešní době.

Chybí nám cca 4000 lékařů a cca 5000 sester. Lékaři stárnou, sestry stárnou, najít náhradu je stále složitější záležitost, protože motivace ke studiu oboru velmi rychle upadá. 

Bývalá atraktivita medicínských oborů se o něco zlepšila v době „Covidové“, kdy najednou všichni zjistili, že se systém bez zdravotníků skutečně neobejde. Covid vymizel a jsme tam, kde jsme byli. Možná ještě v horší situaci. 

Mnohým lékařům je přes 60 let, mají nárok na to odejít do důchodu, ale neodejdou, protože se rozhodnou pod tíhou systému pokračovat. 

Dokud jim to v hlavě ještě trochu myslí, tak své pacienty neopustí. Nemá je totiž kdo převzít.

Sestry jsou na tom podobně. Jsou v systému mnohé z nich celý život. Jsou unavené, rády by si užily vnoučata a měly svůj klid, ale nemohou, protože jsou potřebné v nemocnicích. Své povolání berou zodpovědně a často tak obětují právě to, co by nikdo jiný neobětoval.

Kdo je/nás nahradí?