A DOST! ZUBAŘŮ MÁME DOST!

V posledních pár dnech slyšíme z televize, že počet zubních lékařů je dostatečný, máme jich dost. Přemýšlím v jakém smyslu. 

Dost máme možná tak toho, kam se šplhají platby za akutní ošetření, výplně či ošetření kanálků. 

Cenový růst za ošetření obhajují zubaři tím, že mají drahé přístroje, které ke svým výkonům potřebují nebo spíše chtějí a péče o dutinu ústní je přeci také nákladná. Dané přístroje a mnohdy vymoženosti však chtějí sami lékaři a ne pacienti.

Lékařům možná některé přístroje ulehčí práci, ale odvedou úplně tu samou práci jako přístroje, které jsou na trhu roky a někteří lékaři s nimi stále pracují.

Přístroje si berou lékaři na splátky a splácet je musí úplně stejně jako hypotéku. 

Mnoho pacientů naráží na překážky. O svůj chrup se můžete poctivě starat, ale zubní kaz vás stejně nemine.

Pak se vydáte k zubaři, a když dojde na platbu, tak zjistíte, že vás jedna taková návštěva vyjde i na pět tisíc korun.

Odcházíte zpocený, vystresovaný, jak přežijete do další výplaty, protože zrovna teď se vám návštěva u zubaře hodila ze všeho nejméně.

Plno pacientů odkládá problémy se zuby na pozdější dobu. Hledáme stále výmluvy, proč k zubaři nejít. Bolí tě zub? Vezmi si Ibalgin a ono to přejde. Jenže najednou je problém větší. Už to není jeden Ibalgin denně, ale jíš je jako lentilky či si lupneš pořádnou porci místo oběda či večeře. 

Pak přijde den, kdy máš nateklou papulu tak, že se nevejdeš čelistí do dveří, nemůžeš mluvit, jíst, spát. Prosíš na kolenou svého zubaře, aby tě akutně vzal. Ten odmítne, protože tě nemá kam šoupnout-mám toho moc, termín mám za 14 dnů, nashle.

Co teď? Pusa tě bolí tak, že boucháš hlavou o zeď, nespíš, nejíš a nejradši bys zub vyrval kombinačkami.

Obvoláš celou Prahu, jestli někdo z tvých známých nemá zubaře, který by tě vzal.

Nikdo se nehlásí, všude plno, termíny za měsíc, anebo pohotovostní příplatek a ošetření za šest tisíc korun!

Nakonec to vzdáš, letíš do nejbližší polikliniky, která slibuje fungující pohotovost.

Vcházíš do čekárny, kde čeká netrpělivě deset lidí. Jedny dveře od ordinace, dvě lavice k sezení.

Všichni pacienti s kapesníkem u pusy, nateklou tváří a zamračeným výrazem. Sedneš si na poslední volné místo. 

Po pár minutách se rozletí staré oprýskané dveře od ordinace a v nich sestra s nabroušeným výrazem a dotazem: "přibyl někdo?!"

Tichým hlasem proneseš, že ty a podáváš kartičku pojištěnce a občanku. Ruka se ti i ve čtyřiceti letech klepe, jako kdyby ses chystal maturovat.

Během deseti minut jsou všichni pacienti pryč, divíš se, jak to odcejpá.

Znovu se rozletí ony dveře a ozve se: "tak pojďte dál". 

Usadíš se do starého zubařského křesla, nad tebe se nakloní starší paní zubařka se zrcadlem v ruce.

Otevíráš nejistě svá nervózní chvějící se ústa. Zubařka poklepe na všechny zuby tak, že tě začne bolet už úplně všechno a chytneš křeč do nohy. Lékařka řekne sestře o injekci, tu ti bez upozornění píchne do dásně takovým stylem, že ti vystřelí slzy z očí rychlostí blesku.

Zánět dásní. Konec hotovo. I když víš, že tě bolí zub jako blázen a dásně máš opravdu v klidovém režimu, odebereš se domů a s pocitem zoufalství řešíš, co dál.

Ozve se telefon. Můžeš zítra v osm? Nevěřícně lámeš rukama, oči ti vystoupají na samý vrch hlavy, poděkuješ bohu a nemůžeš dospat druhého dne. 

Záchrana přišla od kamarádky, která pracuje jako zubní instrumentářka a přimluvila se u své paní zubařky.

A takhle si tu žijeme, zubařů máme dost.